Březen 2009

Bahrain

8. března 2009 v 15:26 | milouš
Když jsem si před rokem představila, že by Besharmonie cestovala letadlem, tak mi to přišlo jako nesmyslná představa. Jenže pak na Velikonoce přijeli Američani, a aniž by nás znali, tak nás pozvali k sobě do New Yorku. My se samozřejmě chytili, protože nám nabízeli velkou finanční pomoc, vlastně dost už na nabídce bydlení v rodinách (čim víc na západ, tim je výměnný pobyt v rodinách neobvyklejší). Pak už se jen dohodnul termín - jarní prázdniny. Uběhl skoro rok a my si opravdu obstarali letenky, zabalili kufry a sešli se v Ruzyni na letišti.
Z organizačních důvodů jsme se rozdělili na šest skupinek, a protože já si nemohla vybrat, koho vyřadit, tak jsem měla na starosti největší skupinku. Někteří letěli poprvé, mě to přišlo nepředstavitelný. Na letišti nám dvakrát osprchovali letadlo nemrznoucí směsí, takže jsme nabrali zpoždění, což způsobilo dobíhání spoje na Heathrow. Většina žasla nad velikostí nového letadla, já byla spíš zvědavá na nabídku filmů. Deformace. Před přistáním se na mapách objevily arabské klikyháky a cílovou stanicí se stal Bahrain. Od té chvíle byl z New Yorku Bahrain a nikdo s tim nic nenadělal. Kačí Hele se ztratil kufr, tak dostala 50 dolarů. Prvním co nás přivítalo po cestě z letiště, byly neuvěřitelně rozsáhlé a napchané hřbitovy. Trochu to ve mně vyvolalo otázku, co je člověk po smrti na tomhle hřbitově, jestliže normálně je ve městě anonymní. Později jsem se dozvěděla, že o tomhle megahřbitově kolují vtipy, bohužel americké a tudíž pro Evropana poněkud nepochopitelné.


V neděli jsme vyrazili na černošskou mši do Brooklyn Tabernacle Church. Bylo to fajn, ale asi to nebylo uplně to ono na co nás tam Esther vedla, takže jsme se vydali přes Brooklyn Bridge na Manhattan, kolem Ground Zero a na Wall street, která je překvapivě krátká a nezáživná. Z Manhattanu jsme se vrátili zpět do Tabernacle na polední mši, kde už byl ten sbor, na který jsme zjevně šli. Na podruhý to už ale byla docela nuda, takže jsme se uprostřed mše opět vypařili. Mimochodem, bylo to dost zvláštní, když ta zpívající masa černochů, menšina bělochů a minimum žluťochů začla jednotka po jednotce nezávisle na sobě zvedat ruce, až to vypadalo skoro sektářsky. Na druhou stranu Evropani nejsou schopný si to takhle prožít.


Ráno jsme šli do hodin, taky zajímavá věc, každej měl svůj notebook od školy a na angličtině četli místo čítanky Watchmena, což by se u nás nemohlo stát ani ve snu. Pak se jelo do Harlemu na koncert pro nějakou základku či co. Harlem byl proti očekáváním zcela normální a to i rasovým složením. Teda v porovnání se čtvrtí Brooklynu, kde jsem bydlela. Odpoledne jsme vyrazili do Central parku, ale byla hrozná zima, takže jsme radši jely nakupovat na 34. Došly jsme až na 5. Avenue k Empire State building.


V úterý nás čekala přednáška o NY a pak následovala cesta do Museum of Natural History. Tam teda málem došlo ke vzpouře, protože se nás už třetí den netýkal oběd. Muzeum je nádherný a veliký, takže ty dvě hodiny, co jsme měli, stačily tak akorát k prosprintování větší části muzea. Jídlo je tam dost drahý, opravdu se mi nechtělo dávat 12 dolarů za půlku sendviče… Z muzea se jelo na nádraží, co bylo v Madagaskaru a odtud na Manhattanville College kdesi na severu. Vystoupení a pak muffiny neskutečné sladkosti a nejhloupějšího tvaru. A domu jsme přestupovali přes šíleně blikající Times Square.


Další den jsme koncertovali pro školu, vzhledem k tomu, že jsem tak trochu nemluvila, tak jsem oba koncerty sledovala z hlediště a úpěnlivě se snažila podporovat ostatní. Docela nezvyk sedět a jen poslouchat, chvílemi jsem měla sto chutí si tam jít stoupnout mezi ně, ale… Odpoledne další koncert, tentokrát na New York University. Opět byla otřesná akustika, opět přetopeno a tentokrát i naprosto vydejcháno, to znamenalo, že půlka sboru málem během koncertu omdlela a druhá byla celá zpocená. Ostatně s klimatizací jsme se potýkali všichni. Všude bylo vedro a nezvyklí na pití měli docela problémy. Mně začly ukrutně elektrizovat vlasy, což bylo…nemilé. Po koncertě následovaly otázky z řad naslouchajícího studentstva a pak byl rozchod, což znamenalo nákupy. Večer jsme povečeřeli v Ollie's Noodle Shopu a bavila jsem se nad výrazy sboráků, kteří se nedokázali vyrovnat s rozdílností evropské a asijské kuchyně. Pak jsme si dali pár bloků sprint na Broadway, kde jsme šli na muzikál In The Heights, což je prý nejlepší muzikál, co teď na Broadway běží. Jedinym háčkem celýho dne bylo, že jsem si zapomněla mobil a tak jsem nemohla zavolat Dorionovi, místnímu taťkovi, který mi slíbil prohlídku zákulisí.


Ve čtvrtek ráno měl Vašek s Dankem prezentaci o Praze a pak jsme vyrazili na Sochu Svobody. Nejprv Ellis Island. Nevim, jestli mám rozepisovat, čim si lidi museli projít, než se dostali do Ameriky. Když, tak to napíšu do jinýho článku, jestli budete chtít. Pak se jelo na Liberty Island a šlo se do Sochy. Trochu jsem čekala, že je větší, ale když to tak vemu, taky to není žádnej drobek. Během dne se počasí vybralo, takže vznikly i docela hezký fotky a hlavně jsme se všichni vyfotili s Manhattanem. Pak jsme si dali lehčí běh na zkoušku do Packeru, hostitelské školy, ale ze zkoušky zbyla jen hra evoluce, ve které jsem se stala první Chuckem (trochu nuda už, když furt vyhrávám). K večeři byla pizza, to jsem ještě jen tušila, že se stane základem mého jídelníčku pro příštích pár dní.


Pátek jsme zahájili koncertem pro nějaký prťata v kostele. Pak byl rozchod až do jedný, což znamenalo nákupy na oblíbené 34. Vyhlídla jsem si boty a nakonec jsem skončila jako největší čučkařka. Péťa si koupila tři a Kačí dva páry bot. Sprintík na sraz a prohlídka Carnegie Hall spolu s decentním zpívem. Takže se můžu chlubit, že jsem zpívala v Carnegie Hall. A nezáviďte! ;-) V Carnegie nám lehce zkolaboval Tomášek, takže jsme ho odeslali do rodiny a opět vyrazili do víru města.
Popravdě mnohem zajímavější než turistická Patrick's Cathedral je o blok severněji stojící St. Thomas, který má aspoň atmosféru. Prošli jsme kolem Rockefeller Center, kde jsme koupili Ondrovi dárek za Slezinu a pokračovali jsme na Empire State Bldg., po cestě začalo pršet, takže nahoře bylo nakonec docela hnusně, tak jsme učinili pokus o pár fotek s lítacíma vlasama, počkali na tmu a vzdali to.


Sobotní metro jezdí velmi zvláštně. Jediný štěstí, že jsem, na rozdíl od ostatních, nezkoumala kudy jedu, ušetřila jsem si nervy. Sraz byl výjimečně na Columbus Circle, což je jeden ze spodních rohů Central Parku. Když jsme se konečně všichni sešli, tak jsme vyrazili na Juilliard School, což je líheň hudebních talentů. Po jejich vystoupení jsme měli pocit, že nejlepší co můžem udělat je se jít zahrabat a to hodně hluboko. Dvanáctiletý děti hrály neskutečně dobře, ale kdo by se divil, když cvičej nejmíň tři hodiny denně. Vzhledem k tomu, že v amerických školách nezvoní, tak vystoupení skončilo tak, že jsme konec písničky zpívali "publiku" v zrcadle na protější straně… Po vystoupení jsme se účastnili části zkoušky školního orchestru. Jsou to prostě profíci. A nikdy bych neřekla, že se mě Dvořákovo Z nového světa tolik dotkne. Pak jsem s Péťou jela na Bowling Green pro dárek pro Matyáše, trochu to trvalo, takže jsme přišly do školy na zkoušku pozdě, ale usmlouvala jsem cenu o pět dolarů, což považuju za úspěch.
Večer jsme měli velkej závěrečnej koncert obou sborů především pro rodiče. Pořád čekám na fotky od svý rodiny. Mimochodem. Měla jsem skvělou rodinu máma černoška, táta poloviční žid a bydlela jsem uprostřed rozsáhlý černošský komunity. Taky zkušenost bejt menšinou. Po koncertě byla nějaká pařba v hotelu, ale vzhledem k podmínkám dopravy domu a taky toho, že jsem si musela zabalit (trochu problém když jsem bydlela se svou studentkou v pokojíčku jak dlaň) jsem se rozhodla to sabotovat.




Dojemné loučení a focení ve škole a pak odjezd do Oneonty. New York je velkej a má nudně placatou krajinu s předměstíma z papírových domečků. Oneonta leží za Catskill Mountains a je to taková docela vesnice. Maj tam ale dvě vysoký školy. My byli na Hartwick College, což je naprosto luxusní škola s úžasnym biologickym výzkumem a voňavou jídelnou, místností s deseti piánama a hlubokym bazénem a taky tvrdou podlahou. Školný je asi milion korun za rok. Na Packeru to je taky tolik, přibližně. Hostil nás tam Jirka Kratochvíl, kterej tam učí. No a večer byl otřesnej koncert, ze kterýho byli ale posluchači nadšený, tak to asi nebyli uplně kvalitní posluchači…


Další den jsme se najedli v tý voňavý jídelně a hrozně se nacpali. Trochu mi bylo líto, že mám tak malej žaludek vzhledem k množství jídla, které jsem chtěla okusit. Po snídani jsme vyrazili na Niagáru. Jeli jsme krajinou, která byla střední Čechy přes kopírák a dojeli jsme až tam. Trochu zvláštní vidět něco tak vzdálenýho dvakrát za necelej rok. Rozdíl byl docela velkej a zimní Niagára se mi líbila víc. Asi proto, že to nebyla jen voda padající ze skály, ale taky kry padající ze skály a menší ledovec pod ní. Byla ale hrozná kosa, takže jsme se moc nezdržovali. Ještě jsme se stavili na americký straně, ale kvuli odpolednímu sluníčku se nedalo nic moc fotit až na nějaký rádoby umělecký fotky. Večer jsme dorazili do Binghamtonu na faru, kde nás přivítal Jeff. Menším problémem bylo, že jsme uvykli kanálové mluvě a Jeff občas rozuměl. Vítek po cestě na Niagaru totiž vyhlásil soutěž o nejlepší výtvarné ztvárnění hovna, což definitivně spustilo naše jazykové schopnosti. Prostě Vítek…


Celou noc mi byla zima, asi taky vinou mokrejch vlasů, ale prý jsem nebyla sama. Vše se vysvětlilo po snídani, když jsme vylezli ven na prohlídku města. Venku totiž bylo -17 a foukal vítr. Město je to pěkný, maj tam hafo kostelů a stejně tolik barů, ale nám byla ukrutná zima, takže jsme se uchýlili do muzea. K obědu byla pizza mnohem větších rozměrů než ta v Oneontě a taky míň česneková. Asi tak půlka sboru měla omrzliny, které buď ignorovala (Voslík) anebo na ně nadávala (skoro všichni). Nejzvláštnější omrzlinou se však stala Kačíina ztráta citu ve stehenním svalu. Odpoledne zkouška, která slibovala úspěšnej koncert. A koncert se opravdu vydařil. Podařilo se nám dojmout půlku publika a šéfa k tomu. Smršť pomalejch písniček na konci se vyplatila a zakončením In This Heart byla dokonána zkáza. Bylo hezký, když se za náma po koncertě nahrnuli lidi a děkovali nám a všechno možný. Nejvíc mě asi dostal pán, co se mi snažil zahřát ruce, nečekala jsem to. Díky povedenému koncertu jsme se dostali do rozverné nálady, takže jsme zavřeli Tomáška do skříně a Voslíka obuli do lodiček. Jen škoda, že nevznikla fotka jako v Itálii. K večeři bylo kuře s bramborem a taky bramboračka a skvěle čokoládovočokoládovej dezert. Jen škoda, že neuměj uvařit po opravdu česku, ale snaha dobrá.


Poslední den, středa, zcela nepochopitelně se mi podařilo všechno narvat do kufru. Ještě před odjezdem jsme se rozhodli koupit dům přes ulici, prý v něm straší, ale myslim, že všechny strašidla by před náma utekla. Z Binghamtonu jsme vyrazili přes Catskill mountains (krajina jako u Karlštejna) zpět do NYC. Ve chvíli, kdy jsme opět zahlídli mrakodrapy, propadl celý autobus neřízenému veselí. Nějak jsme si to město zamilovali nebo co. Trochu mi přišlo, že to všichni berou, jako by se vraceli domu. Bylo to milý. Kufry jsme narvali do hudebny a vyrazili na skoro pětihodinovej rozchod.
Vydali jsme se přes oblíbený Brooklyn Bridge na Manhattan a do China Town, což opravdu není SoHo. Odtud jsme se vydali na promenádu s luxusním výhledem na Manhattan a dostali pozvání na skvělou zmrzlinu. Kdo by odmítl, když venku bylo pouhých -2°C. No dobře, je fakt, že potom jsem měla trochu problém se netřást jak ratlík. Loučení s Packerovci bylo dojemné, jen škoda, že nemám potřebu u těchle příležitostí brečet… Pak jsme se se všema těma kuframa sestěhovali do metra a narvali se do něj, což byl opravdu dost problém. Ale protože jsme celou dobu měli hrozitánský štěstí, tak aby to získalo na zajímavosti, zapomněla Hančí baťoh se všema svejma a Zuzčinejma dokladama v metru. Takže jsme letěli bez nich. Co nás ale všechny překvapilo, bylo, že k nám přišli z BA, že nám chyběj dva lidi a že jim přebukovali letenky o 24 hodin. Docela nečekaný. Co se týká cesty, tak jsem jí celou prospala, dokonce jsem zaspala i jídlo. Nu což. Na Ruzyni se nám už žádný kufr neztratil, takže jsme se pokusili na rozloučenou obejmout co nejvíc ze zbývajících 41 účastníků a dál si nás rozebrali rodiče. A protože já chtěla dát dárky i Habartovejm, ještě než odjedou na hory, tak jsme to natáhli rovnou do Dobřichovic. A kupodivu s nima dárek pro Matýse nešvihnul (teda s Haňulí, Janek nebyl doma).

A co zatim doma? Zatkli násilníka, kterej tady v okolí ohrožoval ženskou populaci a kterej náhodou bydlel u nás v domě. Jak zvláštní, že na Praze 13 bydlej politici a zločinci. Všechno jedna verbež.