Leden 2009

Nenávidím nervy

17. ledna 2009 v 15:41 | Elza
Ahojda...tak se opět hlásím o slovo, nějak poslední dobou nestíhám, tak snad to teď bude lepší. Docela si těším do Terezína, sice vím, že to tam není zrovna radostné, ale i tak se těším. V noci mi bylo blbě, tak teď ležím a nudím se a bolí mě břicho a tak vůbec.
Ve středu jsem byla na Věrčině plese s Alešem, který si vymslel něco, co si včera zase naštěstí rozmyslel. Chtěl se mnou totižž začít chodit, ale představoval si to úplně jinak, spíš jako kamarádství. Před půlrokem bych za to dala nevím co a teď když to přišlo, tak je pozdě a já to nechci. To jsou fakt paradoxy života. Celý můj život je vlastně složen z paradoxů. Začínám si zvykat. Jediná věco, o který se teď minimálně týden nechci bavit je škola, mám jí za ten minulej tejden po krk. Nejspíš asi už všechny víte proč ;-) taky se těším na to až naši odjedou na hory, protože si od nich konečně odpočinu a budu spát, spát a spát....nebudu, protože budu chodit do školy ;-)A zase ten náš ústav.
Za pár dní bude náš blog fungovat rok...to by chtělo oslavit. ;-)
Nu nic, tak já jdu spinkat a nebo koukat na Setkání v červenci...ten film se mi líbí, má zajímavý téma.
PAPA

!Esta semana he estado muy nerviosa!

9. ledna 2009 v 21:32 | Lucpuckuc
Ahoj děvčata,

pro ty, co nerozumí nadpisu: Tenhle týden sem byla moc nervózní. A všichni víte proč-ta úděsná škola. Dýchající čtyřky a pětky za krk a v neposlední řadě maturitní otázky.
Jsem ráda, že už je konec týdne a že to mám za sebou. Po tomhle týdni věřím, že přežiju i ten příští a že ho nějak zvládnu. Snad jen strach mám ze španělštiny :(.

Jinak tento víkend strávim u bráchy v bytě se ségrou, jelikož nám vybourávaj zeď ke stoupačkám na záchodě, protože když nám záchod rekonstruovali tak to zmrvili a teď vytápíme sousedy.
Zítra jdu ráno na DOD Filozofické fakulty obor Pedagogika. Sem na to zvědavá, pomalu i začínám mít trochu myšlenky na to, že bych se dostat i mohla, nějakou praxi si ještě stíhám díky známostem zařídit a přečíst taky určitě něco stihnu.Hlavně tu maturitu dát :).

Co se týká toho jak se mám jinak, tak to ujde :). Nesmutnim si a nestejskám si. Všecko tak nějak plyne, čas běží a já si jdu svým tempem plynule dál :).Koukám na krásně zasněženej svět a kochám se :) a raduju se - jediná pro mě jakž takž přijatelná a snesitelná zima je tehdy, když je sníh a bílo :)

Snad novinkou je, že mi přibyla od dalšího kamaráda nabídka k sňatku :D :D. Sou to ale jen ftípky (naštěstí). Ale je to ftipný, že to vůbec někoho napadne. A tak mě to těší, ikdyž je to fakt jen sranda.

No, já musím vyrážet do svýho prozatimního bytečku ;) Mějte se krásně a ozvěte se zas! Ať tu můj příspěvek nezevlí moc dlouho.

Papa

Můj milý deníčku

3. ledna 2009 v 20:35 | milouš
Tak teď pěkně kecám. Deníček už si pěknou řádku let nevedu a deníky jsou něco jinýho. To mi připomíná, že jsem na ně přes prázdniny ani nehrábla a to Ondřejkovi dlužim zápis od začátku října a Míše od konce února. Heh, je to horší než jsem myslela. Ale chtěla jsem napsat něco jinýho. Jednak jsem na řadě (sice to tu tak vůbec nefunguje, ale to je jedno) a pak chci předejít dotazům typu, co jsem celou dobu dělala a taky…nechci to zapomenout, tak volim všeobecnou paměť.
Ani nevim kde začít. (Jako ovšem obvykle a svoje počáteční slovo tak už jsem si vyplýtvala.) Začnu asi středou. To už byly takový prázdniny. V kostele byla kosa, ale bylo to fajn. Zase jsem si jednou řekla, že ta naše třída snad není tak příšerná. Dobře, já vim, že ten názor nejpozději do konce příštího týdne zas změnim, ale i tak. Po koncertě jsme se rozhodli navštívit odpoledne kino. Chocho, James Bond je vskutku a pořád ničí pěkný auta. Nu a po kině jsem byla pozvaná na mecheche. Tyhle pozvání mě těšej a jistě tušíte proč. Překvapila jsem tam svou přítomností i pár lidí ze Sleziny a skoro by mě zajímalo, co si myslej o mé integraci do týhle skupiny lidí. Každopádně to dopadlo tak, že mě Kamil nedoprovodil tak uplně jak slíbil, protože nás vez domu Tonda.
Kvuli tomu mecheche jsem musela (teda nemusela, ale chtěla)přeložit večer u Lucky, takže na ten došlo o den později. Byl moc fajn a děkuju ti za něj. Ráda jsem vyměnila koncert v Zrdcadlovce za pokec s tebou. Atd. však ty víš ;-)
Ráno, když jsem jela domu, tak mě pobavila pani, která mě zastavila a hrozně moc se obdivovala mejm vlasům. Nikdy moc nevim co na to říct. Ale tak co. Na Karláku jsem potkala Dejva s Dankem, který šli kupovat dárky. Tohle mě na tom hroznym vánočnim shánění baví. Všichni se vyhrnou za dárkama a pak člověk potká lidi, co dávno neviděl. Samo shánění je ale dost otrava.
V sobotu byla po dlouhý době Slezina. Bylo to fajn a jsou z toho kvalitní fotky a pár videí. A dostala jsem talíř s Krtkem a letadlo a instantní stromeček a Slezinomuta … (no dobře, já vim, že vám to nic neřiká)
Neděle byla vtipná nebo taky ne. Díky svý chybě jsem se musela rozhodnout a rozhodla jsem se zcela krásně sobecky. Tak a teď už mi nikdo nebude řikat jaká jsem hodná, protože jsem děsnej sobec a vždycky všechno musí bejt po mym. Prostě jsem místo generálky v mrznocím kostele v Úhonicích zvolila beach volejbálek v hezky vytopený hale s lidmama, který vidim obvykle docela málo. Dvakrát v tejdnu je opravdu luxus, obvyklejší je tak jednou za měsíc. Prostě. Odřela jsem si kolena od písku a zaplácala do míče, pak mě Tomáš odvezl do Úhonic krásně včas na koncert. Jenže tam mě všichni probodávali svejma zmrzlejma pohledama, protože jsou věci, který mezi lidma neutajíš. Tak mi z toho bylo smutno, ale řekla jsem si, že to není jejich problém, kde jsem a s kym jsem.
Další den přijel do Prahy jeden Ondra, co neví, jestli je jeden či dva. Já ho viděla jednou, ale možná se mi ten druhej schovával za rohem. Prošli jsme až na Žižkov, kam jsem nechtěla a večer mě bolely nohy, nějak nejsem zvyklá či co. Každopádně jsem dostala dárek, na kterej jsem hrozně zapomněla, a takový dárky těšej.
Víte co se děje 23.12. každej rok ve tři pod mostem? Johou, Rybovka! Letos bylo oproti loňsku nějak teplo či co, protože mi vůbec nebyla zima, ale je taky dost dobře možný, že to bylo tim množstvim lidu. Tim množsvim, ve kterym je nemožný kohokoliv najít. A večer jsem byla opět pozvána. Vidět některý lidi třikrát během sedmi dnů je už super luxus. Jenže tentokrát jsem si s nima ani tolik nepopovídala. Vlastně tam bylo víc lidí, který jsem neznala než těch ostatních.
Nu a pak byly Vejnouce. Ozdobila jsem stromek, připravila stůl, hrozně se nacpala cukrovím, protrpěla zpěv koled a dostala hromadu dárků. (To asi že nejsem tak hrozně příšerná a občas jsem hodná.) Myslim, že nemá moc smysl uvádět seznam dárků, takže se nechte překvapit.
25. se slavilo u babičky a opět jsem pokračovala v maratonu jedení. Letos se poprvé dostavila i Sayako, takže nás bylo jak psů. Teda psi tam byli jen dva, ale nás bylo dvanáct a to ještě někteří svou účast vzdali. Každopádně ale venku přituhlo.
Další den byl oproti těm předchozím lehce nevyužitý. Vlastně takový ticho před bouří vyplněný jen výletem přes kopec na hřbitov a tramvají do kina na Sněženky po 25 letech. O kvalitě filmu se vyjadřovat nebudu.
I přišla bouře. No bouře… Musela jsem vstávat už v sedm, abych se i s doprovodem nevěšla do autobusu. (Všichni slaví Silvestra v Liberci.)O hodinu později jsme se ale do busu do Jablonce vešli pohodlně. V Jablonci na nás už čekal Drahý s Vítkem. Nejlepší způsob jak zahájit výstup na kopec je samozřejmě zaplout do stravovny, takže jsme se najedli (Většina česnečkou a pak vyhrožovali, že na nás budou dejchat. Bláhovci.) a vyrazili na cestu. Ve vyšších polohách se začal objevovat sníh a ještě výš mi bylo Vaškem přislíbeno vhození do závěje. Místo házení do závěje mě ale vynesl poslední úsek Ještědu. Doufám, že konečně pochopil, že když řeknu, že jsem těžká, tak těžká opravdu jsem. Následovalo vrcholové cukroví a svařák a čaj a taky foto. Jenže začla bejt taky víc zima a mně zas promrzlo koleno, takže začalo bolet. Ale dolu…se jelo dobře. Je teda fakt, že jsem všechny nejedoucí ohodila sněhem prýštícím zpod mých bot, ale bylo to fajn. Teda v lese pak už byla docela tma a kluzko, ale nikdo si nic nezlomil, takže v pohodě. Vzhledem k tomu, že všechny jistě už dávno přešla chuť číst tenhle megalomanskej článek, tak si můžu postěžovat, že mě pak ještě začlo krutě bolet rameno, takže jsem byla docela na odpis. A dál. Ve vlaku jsme byli jak Šípkovky, ale co na tom. Letos to bylo skvělý a šéf tam vůbec nechyběl.
Ehm, další přesun kvuli mně. Tentokrát program neměnil jeden člověk, ale hned půlka rodiny. Jojo, kvuli tomu výletu. Na oběd jsme se sešli v počtu 12. (Myslíte, že se opakuju? Ne, stejný lidi byli jen 4.) Opět jsme nebyli všichni, ale jedině dobře. Už tak se nestíhám bavit se všema. Třeba mý bratránci na druhý straně stolu, vůbec nevim, co v poslední době vyráběj. Ale popovídala jsem si se svou nejoblíbenější sestřenicí :-) A pak Sovovy mlýny. Další těžká romantika. Ale tentokrát šlo o kulturu. Ostatně myslim, že umění už přestává být uměním. Ale pšššt.
V úterý jsem se opět vydala na výlet, ale o poznání méně šťastný. Tentokrát pohřeb. Nikomu jsem o tom ani neřikala, tak jestli si někdo všiml, že se něco, tak to bylo i tohle. Docela závidim lidem, co nikdy na pohřbu nebyli. Já jich mám za sebou víc než bych si přála. Počkat. Ani jeden jsem si nepřála. Blbý obraty… Výsledek je ale ten, že jsem sice přišla o dalšího člověka, ale objevila jsem další netušenou část rodiny. A ta rodina se mi líbí.
A zatím co všichni byli odjeti na oslavy nového roku, já si dřepěla hezky v Praze. Nějak s tim silvestrem nevim. Jako oslavy to nemám moc ráda. A lidi se neubráněj hodnocení minulýho roku. Taky jsem se neubránila. Přesnej výsledek neznám, ale byl to dobrej rok. Jen Eli? S tim motánim hlav nevim. Je to dost zlý.
A na Novej Rok jsem si dala předsevzetí stejně jako na ten loňskej. Smí se to řikat? To je jedno. Předsevzetí jistého tipu jsem vzdala. Teď jedu v předsevzetí nedávat si předsevzetí. A konečně to jde. Je teda fakt, že se to trochu vylučuje, ale nemám těžký svědomí.
Včera jsem zas postoupila v psaní "díla". Teda nikterak zázračně, ale je to pro mě docela dobrá výmluva proč se neučit. Jinak učení je teď dost katastrofa. Nechci vidět, co se bude dít ve škole. Brrr. Nechci vidět svou maturitu.
Všem co dočetli až sem gratuluji.
obluda

Jen pár minut

3. ledna 2009 v 17:46 | Elza
Ahoj....napravuji to, že jsme se ani jedna z nás dlouho neozvala ;-) Nevím, jak u ostatních, ale u mě se skoro nic nezměnilo, se změnou letopočtu nepřišla kupodivu žádná změna. Je asi fakt, že změny se dějou neočekávaně. Asi bych se měla zmínit o tom jaký byly Vánoce, ale nějak ani nevím...hrozně rychle to celý uteklo a já si to nestihla ani pořádně užít. Letos (vlastně loni) jsem neviděla skoro žádný pohádky. Nějak jsem pořád spala nebo jsme hráli Osadníky z Katanu.
Včera brácha stáhnul pohádku Nejkrásnější hádanka, a tak jsme se na ní včera i dneska dívali. Je to další pohádka bez který nebudu moct žít. Nemůžu žít bez pohádek jako je Tři oříšky pro Popelku, Byl jednou jeden král, Pyšná princezna, Ať žijí duchové, S čerty nejsou žerty a Anděl páně. Chápu, že jich je asi trochu moc, ale stejně bez nich nemůžu být, naštěstí je mám všechny na dvd, takže je můžu vidět kdykoliv. Tak třeba Anděl páně a Z čerty nejsou žerty jsem viděla za prosinec asi dvacetkrát a o Vánocích taky ;-) Holt jsem pohádkovej typ, ale kdo by si nepřál mít za kámoše třeba čerta s hodností vraníka (teda vlastně vlka;-)) nebo čerta Uriáše, anděla Petronela, Matěje řečeného Hádanka, vojáka Ondru nebo mlynáře Máchala ;-) A za ségry kupříkladu princeznu Rozmarýnku, Krasomilu,Marušku, Adélku nebo Leontýnku? Asi se budete ptát, koho bych chtěla za manžela. Když vynechám pohádky pro dospělé, kde dokonale vítězí Johny Castle ;-), tak by to byl nejspíš Miroslav, nebo Maruščin rybář (legrační je, že je oba hraje stejný herec - Vladimír Ráž).
Jejda to jsem se do těch pohádek nějak zažrala.
Nakonec vám řeknu hádanku: "Jednou dírou tam, dvěma ven, a když je venku, teprve je tam."
Do komentáří mi napište odpověď, jestli ji teda víte. Mějte se hádankově a pohádkově!