Říjen 2008

Včerejšek, dnešek,historie modřin a UFO

31. října 2008 v 22:16 | Elza
Ahojda všem, tak jsem tu zase...plná dobr nálady a chuti podělit se svámi o nové zážitky....
Včerejšek byl dokonalej a já děkuju všem, co jste tam byli...(tedy berušce a ufovi.)
V životě jsem se tak nezasmála jako včera...taky jsem nevysela tak dlouho hlavou dolů...Ani vám nevím čím vlastně začít,jestli tím kdo je ufo nebo tím co se dělo.
Ufo je zvláštní nevysvětlitelný úkaz spojený s mýty a galaxií..........nu dobrá stejně všichni moc dobře víte, kdo ufo je. Pro mě je to ten nejúžasnější člověk, jakýho znám (doufám,že ze mě nemluví zamilovanost, i když to je možné).
Takže včera jsme byli na večeři...já, ufo a beruška....a myslím, že to bylo fajn,aspoň doufám,že se vám to líbilo ufo a beruško.Pak jsme se koukali na promiskuitní film Parfém a moc se mi líbil, protože tam se mnou byli právě tyhle dvě pro mě milé osoby.
Historie modřin je docela zajímavá, dneska si holky ve škole myslely, že jsem doma týraná, možná jsem jim to měla přiznat, ale však víte jak se něco takového blbě přiznává,zvlášť když vás týrají vaší nejbližší (viď beruško - ten monokl od tebe se pěkně vytmavuje). Dobře tak mám hromadu modřin od stěhování, je to neuvěřitelné, ale je to tak.Možná to není tak zajímavý jako ta první varianta, ale je to tak.
Dnešek byl zábavnej a únavnej najednou....proč?Ani nevím.
Strašně se těším do cirkusu, bude tam se mnou moje drahé ufo a beruška a ségra a bude to geniální.
Mám vás všechny moc ráda.Páček

Sonety 41 a 42

31. října 2008 v 14:13 | milouš |  Texty
Pod dojmen z nahrávání a z dnešní šesté maturitní otázky zmiňující Shakespeara jsem se rozhodla vám sem dát text 41. a 42. Shakespearova sonetu, který jsme nahrávali v pondělí. Možná vám to teda nepříde tak úžasný, ale mně se to líbí (že by to bylo zhudebněním od Terezky Staňkový?)To je jedno. Tady jsou

Ty milé poklesky, k nimž tě tvá volnost svádí,
když někdy na chvíli tvé srdce opustím,
sluší tvým půvabům a sluší tvému mládí,
vždyť pokušení jde za tebou jako stín.
Jsi něžný - a tak jsi předmětem mnohých snění,
jsi krásný - a tak jsi obléhán ze všech sil;
když žena zatouží, kdo narozený z ženy
ji příkře opustí, aniž se porobil?
Ó proč ses však nevyhnul, ó běda, mému domu
a nepokáral včas bloudící krásu svou,
která tě v mladistvém blouznění vede k tomu,
že rušíš dvojí slib věrnosti najednou:
ten její, tím, že ji tvá krása odvádí,
a ten svůj, tím, že mne tvá krása podvádí.

To, že je ona tvá, není vše, co mne mučí -
a věru příteli, měl jsem ji z duše rád.
Že ona tebe má, je bolest mnohem prudší,
ta ztráta bolela mne nejvíc ze všech ztrát!
Vy lásky trapiči, a přec vám odpouštím!
Vždyť máš ji proto rád, že znáš mou lásku k ní,
a ona také mne jen z lásky týrá tím,
že - jenom kvůli mně - trpí tvé laskání.
Když tebe ztratím já, má drahá získává tím,
a když jsem ztratil ji, našels ji ty, jak víš.
Vy dva se najdete, já vás však oba ztratím,
oba tak na mne tím kladete těžký kříž.
Mám ale útěchu: ty a já jedno jsme,
sladký klam: potom přec má ráda zas jen mne!


Láska je zatraceně debilní věc část 9.kapitoly

28. října 2008 v 19:43 | Elza |  Tvorba
Tak tady máte část románového pokrmu....tak dobrou chuť.;-) "Airis,Airis,probuď se."budí mě velmi příjemný hlas a mě ještě plně nedochází, kdo to je. "Aaaaaaaaaaah." "Nezývej tu na mě." "Promiň, Míšo, mně se zdál příšernej sen." "No tak povídej, co se ti zdálo." "Zdálo se mi o Filipovi." "A jejda. To není dobrý." "Jo, já vím a ten sen byl fakt ošklivej a já nechci, aby se mi o něm zdálo." "Hm, to chápu, ale vem to takhle nebýt jeho, tak nemáš Leontýnku. Nechci ho obhajovat, to si ani nezaslouží. Vždyť víš, že když má přijet sem, tak ti to říkám, aby ses podle toho zařídila. Jen mi neříkej, že někdy nemáš nutkání ho vidět." "Ale to víš, že mám, ale bojím se toho. Už má svůj život a svojí rodinu a já mám tu svou. Jsem ráda, že je šťastně a že se mu narodil zdravý syn. To, že má stejně starou dceru, už vědět nemusí." "A co řekneš Lele, až se bude ptát po tátovi? "Pravdu, když bude chtít, tak si ho najde a co já vím, co bude za rok. To, že jsem teď sama, přeci nic neznamená." "To máš pravdu, nikdo nevíme, co bude za rok. Kolikrát mě už napadlo, že se tu klidně může objevit, aniž by mi co řekl. Zatím se mi pokaždé ozval, když sem jel. Taky se po tobě už několikrát ptal a já mu kurt mlžím, ale jednou fakt může přijet a takzvaně nás překvapit." "Myslíš, že bych se s ním měla sejít?" "To je taky možnost, ale nemůžeš se před ním pořád schovávat, když si byla těhotná, tak jsem to chápala, že nechceš, aby to věděl, ale když už jsou Lele dva měsíce, tak ji můžeš dát někomu na hlídání a sejít se s ním a všechno si vyříkat, nebo ne?" "Asi máš pravdu, ale já se toho setkání hrozně bojím." "A proč, prosím tě? On tě neukousne." "Ale to já vím, jen mám strach, že to ještě nepřebolelo a že ho pořád miluju." "Jenže to se nedozvíš, dokud to nezkusíš." "Dobře, tak já mu zavolám." "Ne, nevolej mu. On se ozve sám, uvidíš. Včera mi totiž volal a ptal se mě, jestli ti může zavolat." "Ty jsi, ale intrikánka." "No jo, ale kdo se má na vás pořád koukat, vy hromádky neštěstí. Nemysli si, on taky není šťastnej. S Lenkou mu to neklape, a proto je radši do noci v práci. Hele, nezvoní tu něco?" "No jo, máš pravdu, to je můj mobil.?" "A kde ho máš?" "Asi na krbu…už ho mám. To volá ON." "O kom se mluvívá…" "Mám to zvednout?" "Jo a dělej, než to položí." …. "Prosím." "Ahoj Airis." "Ahoj." "Jak se máš?" "Dobře a ty?" "Pracovně, znáš to. A co teď děláš?" "Odpočívám na zahradě." "A nemáš tak dvě hodiny čas?" "No, to nevím." ("Co je?"ptá se potichu Míša. "Chce se dneska sejít." "Tak jdi, já ti Leontýnku pohlídám." "Tak dík.") "Prosím, já bych tě chtěl moc vidět. Ty se mi pořád vyhýbáš." "No, tak jo a v kolik?" "Tak za půl hodiny bych pro tebe přijel." "No dobře, tak se stav." "Tak zatím." "Pa." …. "Tak v kolik přijede?" "Za půl hodiny." "Tak já si půjčím svojí drahou neteřinku a uděláme si pěkný večer bez maminky." "Zvládneš to?" "Blázníš? Já už přeci děti mám." "Já vím, jen jsem Lele ještě nikomu nenechávala na hlídání." "Tak se utíkej voháknout,nebo to nestihneš." "Vždyť už letím." … "Tady máš pro Lele dupačky na spaní, sunar a hlavně plenky." "Hele už je tu, měla bys to oběhnout přes zahradu, ať nic netuší." "Mám mu o Lele říct? Nebo si mám hrát na bezdětnou?" "Sama uvidíš, ale vědět by to měl. Promysli si to, ale říct mu o ní můžeš. To, že je její otec, se může dozvědět někdy časem. A už upaluju." "No jo vždyť já už jdu, ale celá se klepu." "Marš! To klepání přejde."

Mé milé, milá a malá,

28. října 2008 v 13:01
venku je pěkně ošklivo a já nemám chuť se učit, tak jsem se rozhodla, že vzniklý čas zaplním psaním slíbeného článku. Chtěla jsem psát o tom, jak byl minulý týden strašný. Jak jsem myslela, že mi mozek změkl, tak že už to nepůjde opravit. Chtěla jsem psát, jak skvěle mi bylo, když to všechno bylo za mnou, i když jsem věděla, že na mě ještě čeká nahrávání, které bude náročné po všech stránkách. A opravdu bylo. Když se mě ve škole ptali, co takový nahrávání obnáší, uváděla jsem čísla, která se i mně zdála nesmyslně vysoká a tak jsem říkala, že přeháním. Jak se časem ukázalo, nepřeháněla jsem. V pátek jsme strávili nahráváním nějakých čtyři pět hodin. Šlo to rychle a nejvíc času zabralo jen vymyšlení ideálního postavení kvůli zvuku. Nahrávali jsme v kostele na Žižkově a bylo tam docela i teplo. Horší byla sobota. Sešli jsme se v devět v kostele u svatého Apolináře (krásný gotický kostelík kousek od Karláku) a nahrávat začali chvíli po desáté. Končit se muselo po čtvrté, protože nás čekal ještě koncert na Náměstí Míru. Jak jsme všichni shledali, oproti Apolináři bylo všude velmi teplo, takže ihned po příchodu do kulturního domu, či jak se to jmenuje, jsme se jali co nejrychleji vysvlékat, abychom se neupekli. Ač generálka byla tradičně docela hrozná, tak se koncert vydařil. A hned o přestávce se nás většina vydala domů. Ne tak kluci, které čekalo Jaro se staříky a pak ještě pokračování nahrávání. V neděli jsme si měli přispat a sraz byl ustanoven na pravé poledne. Následovalo rozezpívání u Apolináře a pěší přesun na Žižkov. Tentokrát se ale nahrávání nedařilo. Průměrně na jednu nahranou skladbu vycházely dvě hodiny práce. Prostě děs, takže bylo jasné, že se sejdeme ještě v pondělí, což se nikomu moc nelíbilo. Pondělí jsem už tolik neproflákala jako nedělní dopoledne. V jedenáct přišla Lucka a koukaly jsme na filmy, čímž jsme začaly obnovovat uschlou tradici. (Jestli to tak smím nazvat.) Jeden film jsme ale nestihly dokoukat, protože já už zase musela hnát nahrávat. Chladný Apolinář čekal a já se rozhodla vytáhnout zimní kabát, ač jsem se tomu vzpouzela. Nahrávat se začalo kolem šestý a pilně jsme zpívali a bylo nám z toho až teplo. Ten večer se mi zpětně zdá příjemnej. Bylo tam drama a vzpoura proti profesionálnosti, i radost z dobré práce. Člověk, kterej ze sebe nikdy nedoloval city a pocity, tak aby byly nejen vidět ale, aby se alespoň snažily být slyšet, nemůže vědět o čem je řeč. Je to dřina, nejsem herečka, tak jako naši kluci, kterým bych málem uvěřila všechno, ale když jsme nahrávali Sonety, tak to byl jeden z těch okamžiků, který mám na zpívání tak ráda. Ale rozebírám vám tu věci, které vás nezajímají. Prostě se těším na to CD, protože to co mi dal Vláďa (zvukař) poslechnout nebylo tak špatný, jak jsem před nahráváním očekávala. Jsem s těma lidma ráda, i když mě občas docela štvou, ale snad chápete, a zvlášť ty Terko, že sedm let zabere člověku hodně místa.
Teď už jsem jen zvědavá, kdo po nahrávání odpadne. Po Americe touží hodně lidí…
A tím bych skončila, protože nemá cenu rozebírat víc. Kdo chce, zeptá se. Ale nahrávání je přeci o potu, krvi a slzách a ne o senzaci, po které všichni touží.
Užijte si dnešní prázdninu a nepropadejte hloupým náladám
milouš

JAMES BLUNT!!!!

28. října 2008 v 11:10 | Lucpuckuc
Tak konečně zase píšu :D, pořád sem se k tomu nějak neměla.

A píšu, protože včera jsem byla na koncertě Jamese Blunta k jeho albu All the lost souls.
Před dvěma lety sem byla na jeho koncertě a bylo to takový nic moc, dokonce někerý části vůbec nevyzpíval a prostě i na blbym místě to bylo.
Ale tenhle koncert byl v Tesla Areně. Nebylo to tam narvaný k prasknutí, což mě neudivilo.
Byla sem tam se starší ségrou.
No a co se týká jeho výkonu - fakt paráda, měla sem strašnou radost že tam sem, protože zpíval fakt nádherně a prostě i bezvadnou šou z toho udělal.
Jednu chvíli zpíval jen u klavíru na malym zadnim podiu... Pak to vypadalo že už to oběhne zpátky na velký podium ke zbytku kapely. ALE!
ALE! On to nečekaně vzal prostě skrz diváky... Už sem byla otočená zády a najednou sme se se ségrou ohlídly a on procházel asi ani né půl metru ode mě...tak sem neváhala a šla k němu a položila sem mu dlaň na rameno. On procházel dál a za nim jeden bodyguard. Prostě to bylo fakt hustý...ty lidi tam většinou byli tak v šoku že se nestalo že by na něj nějak hromadně naběhli a obtěžovali ho nebo tak...fakt hustý... :D já sem čile zareagovala (sem už na tyhle situace vycvičená z koncertů Bryana Adamse, ke kerýmu sem se k jeho ruce dostala asi 10 nebo 20cm od ní,ale neplácli sme si...). Nepatřím mezi ty fanynky co pištěj a ječej z faktu že kolem nich prošel James Blunt, ale nadšená sem z toho fakt hodně... Si vemte, dyž někoho furt vidíte ledatak v televizi a můžete jeho muziku poslouchat, ale pravděpodobnost že se s nim setkáte takhle zblízka je uplně mizivá a pak najednou.... Když sem na ten koncert šla tak mě ani ve snu nic takovýho nenapadlo :).

Tak to byl tedy můj velký zážitek!!

Přeju vám všem pěknej zamračenej ale volnej den ;)
Mějte seee!!!

Jak vidím svoji budoucnoust aneb dva a jeden pohled

24. října 2008 v 20:42 | Elza a Milouš,Milouš a Elza
Milouš

Aahaha, mám psát pět minut na téma o budoucnosti. Trochu to ve mně vyvolává pocit temných budoucích pěti minut. Nikdy jsem svojí budoucnost neřešila příliš dálkově, stejně se vždy změní podmínky. Takže má vzdálená budoucnost je v oblacích, které nevidím, protože je dneska jasno. tak když už mám psát, tak bych mohla povyprávět o blízké budoucnosti, která mi je nejen časově blíž. Nuže. Teď se těším až tohle dopíšu, protože mě začíná bolet ruka. Po týhle hodině mě čeká tělocvik, na kterým snad budem hrát volejbal, protože to je nejmíň náročný. Po tělocviku bude následovat ZSV, který mě úděsně nebaví, takže si přepíšu zadání 7. maturitní otázky, kterou nemám. Až skončí ZSV tak pudu dom.

Elza

Svojí budoucnost nevidím. Nemám ráda plánování si budoucnosti. Důležité je ne co bude za pět minut, ale co je teď. Co prožívá člověk v daném okamžiku. Kouzlo je si umět ten okamžik vychutnat. Moje budoucnost je daleko a mně se nechce si říkat, chci dělat to a to, chci si koupit to a to nebo jednou se podívám tam a tam. Vůči některým lidem je to nejspíš sobecké nemyslet na budoucnost. Těším se až těhle pět minut, co tu máme psát tento souvislý text, skončí, ale je mi upřímně jedno, jestli to budu muset číst nebo ne. Stejně to nakonec skončí v koši, což je smutné, protože si teď asi dost protiřečím, když nemyslím na budoucnost a zatím vím, že tohle stejně vyhodím. Nevím, ale asi je to podvědomé. Neustále tu zvoní telefony a mě se to nechce poslouchat.

No tak abych vám to vysvětlila, tohle jsme dostali za úkol na literatuře a vyjímečně jsme se Zuzkou neseděli vedle sebe, protože jsme byli v kinosále, mezi náma seděla Bára se Sabinou, ale nevypadá to na to, že bychom neseděli vedle sebe, co?

Ráda bych se vyjádřila nějak k tomu včerejšku, ale nějak nemůžu, pořád z těch pocitů žiju a dlouho bude trvat než vám sem něco napíšu...

Dopis pro Milouše aneb bacha na dívání z okna

17. října 2008 v 21:02 | Elza
Milý/á Milouši,
nevím sice, jak se mi podaří napsat, tak nudný dopis až se budeš smát, ale pokusím se o to. Když se u toho nebudeš nudit, tak se aspoň zasměješ, a jelikož vím, jak moc máš ráda příběhy, jeden jsem pro tebe vymyslela.

Byla jednou jedna dívka a ta se pořád dívala z okna. Sami dobře víte, jak je dívání z okna nudné, ale pro ni se to stal smysl života. Smyslem života je pro každého něco jiného, pro Malého prince to bylo třeba hledání přítele, pro Vašku Karase všechno, co se dělo v cirkuse Humberto, pro Babičku starání o vnoučata a všechny kolem, pro Pepina neustálé vyřvávání a vymýšlení si příběhů, a pro Henryho Chinaski to byly ženy, sex a alkohol. Zkrátka pro každého je to něco jiného. Otázkou zůstává, zda dívání se z okna je zábavná činnost.Pro výše jmenované byly jejich činnosti zábavné, ba dokonce je bavily tolik, že je neustále opakovali. narozdíl od Chinaskiho měla naše dívka zálibu naprosto zdravou, tedy když nepočítám otlačeniny na zadní části těla (tedy na té dolní) a bolavé nohy od častého stání.
Tahle dívka, a myslím, že je načase ji pojmenovat. Takže Andrejka koukala z okna pořád, tedy pořád, koukala z něj vždy, když nespala. A spala hodně málo. První věc, co vás asi napadne, bude ta, kam chodila na záchod, když pořád stála nebo koukala z okna. Inu nechodila nikam, k oknu si postavila nočník a když potřebovala, tak si ho dala na židli a vykonala, co potřebovala. Proč na židli? Nejspíš proto, aby jí nic neuniklo.
Ven koukala na lidi a na psy a vůbec na všechno, co venku bylo. Kolikrát se jí maminka ptala, proč nejde ven mezi všechny ty lidi, na které koukala, ale ona jí na to odpověděla, že jí to za to nestojí, že jí stačí, že je denně vidí z okna a že nemá zájem patřit mezi ně. Řekla doslova,že není tupec jako lidi venku, co chodí dnes a denně do práce a že ona je něco víc, že jí stačí lidi hodnotit a poznávat z okna. S touto odpovědí byla očividně spokojena, a tak nepovažovala za nutné se s maminkou bavit, a tak maminka s povzdeche odešla a zlomila nad svou nezdárnou dcerou hůl.
Za Andrejkou chodila ještě velká spousta příbuzenstva, ale všichni poměrně brzo hole zlámali a už se neukázali.Andrejka nešla dokonce ani na pohřeb svého tatínka, a proto ji také příbuzenstvo vydědilo.
Andrejce to bylo jedno, měla své okno a to jí stačilo, jednou týdně přišel poslíček s jídlem a zásobami na další týden a zase odešel, pak přicházela ještě uklízečka a jinak nikdo.
Jednou koukla zcela náhodou do protějšího domu, kde v jednom okně stál ošklivý seschlý starý pán a měl v ruce dalekohled.
"On mě snad šmíruje, no to je příšešrné a nevychované!" pomyslela si, jenže pak se dívala do toho okna každý den a vždycky tam ten muž stál. Byla naprosto zděšena a každému, kdo k ní přišel, samozřejmě to byla jen uklízečka s poslíčkem, si stěžovala. Když uiž její stížnosti slyšel poslíček, jinak docela pěkný a inteligentní mladý muž, po sté, nevydržel to a řekl jí, že ona dělá to samé, tak co se diví. to Andrejku urazilo a poslíčka vyhodila. Už nikdy nepřišel.
Ani uklízečka to nevydržela dostatečně dlouho, a tak Andrejce už nezbyl nikdo. nikdo jí nenosil jídlo ani neuklízel, měla možnost volby, ale jelikož byla pyšná a hloupá, vybrala si, že se od okna nehne, a protože tohle není pohádka,našli ji sechlou a se značnými známkami rozkladu sedět v židli a koukat z okna.

P.S.- Tak čekám na komentáře!A moc se na ně těším, tak si pospěšte.

Nestíhám...

11. října 2008 v 16:10 | Elza
Ahoj, tak se, jak jsem slíbila, opět ozývám.Nějak jsem pořád neměla čas a hrozně mě štve, že musím neustále odmítat různá setkání...kdysi jsem si slíbila,že tohle dělat nikdy nebudu a teď to dělám...je to pech... Slíbila jsem si toho opravdu mnoho a kolik jsem toho splnila?Přiznám se, že mnoho ne. Včera měla máma oslavu a ten dárek, co jsem jí vytvořila, měl fakt úspěch. Dokonce přijela i sestřenka Mirka s Daníčkem, takže jsem si jich pořádně užila.Všichni jsme tancovali a blbli a bylo to vskutku fajn. Taky tam byl Aleš, takže jsme si spolu konečně zase po dlouhé době zatancovali a pořádně pokecali. Myslím, že jsme to oba potřebovali jako sůl.:-) Příští týden je solidní mazec...zvlášť to pondělí...dvě maturitní otázky ze zsv, angličtina, španělština a mě čeká ještě biologie...a k tomu máme pořád ty studentky a příšerné šnečí tempo. Božéééé už z té školy šílíííím...tak se zatím mějte a já letím... PA

What might have been - Little Texas

9. října 2008 v 13:01 | Teri |  Texty
Sure I think about you now and then
But it's been a long, long time.
I've got a good life now, I've moved on
So when you cross my mind....

Chorus:
(I, So, And) try not to think about
What might have been
'Cause that was then
And we have taken different roads
We can't go back again, there's no use giving in
And there's no way to know
What might have been.

We could sit and talk about this all night long,
And wonder why we didn't last
Yes, they might be the best days we will ever know
But we'll have to leave them in the past.

Chorus

That same old look in your eyes
It's a beautiful night
I'm so tempted to stay
But too much time has gone by
We should just say goodbye
And turn and walk away.

Chorus

No, we'll never know
What Might Have Been

PS: Nic nebude jako dřív,i když si to někdy tak moc přejem.Osud si jde svou vlastní cestou.
Bohužel.
Ta písnička je na youtube.Poslechnete-pochopíte.

Vlacháč

7. října 2008 v 19:32 | milouš


Nuže, řikala jsem si, že to tu pěkně hnije a tak jsem se rozhodla napsat o Vlacháči nebo-li Vlachově Březí, které se mělo teprv konat. I konalo se. Ze školy jsem se v pátek ulila, abych si stihla v beznadějně krátkém čase zabalit a včas dorazit na bus. Zabalit se mi povedlo a najíst taky a to i přes to, že jsem skákala přes Matyáška drandícího bytem. Dokonce jsem stihla i ten bus a nečekaně byla i mezi prvními, kdo do něj usedli (ať žije místenka a zvyk Bes chodit všude pozdě). Cesta byla dlooouhá a počasí venku bylo čím dál tím třeskutější, takže než jsme si vybrali krosny z busu, tak jsme byli mokří jak myši. Oproti loňsku jsme ale bydleli ve školce, která je součástí komplexu základní školy. Tak nám bylo teplo i přes to počasí jaké bylo venku. (Bydlet zas u hasičů, tak jsou z nás kostky ledu ještě teď.) Hned večer nás čekal koncert (tu jednu písničku v opuštěný ulici před domem nějakýho rodáka, za koncert fakt nepovažuju). Na generálce se ze mě stal tenor, takže jsem se ještě přeučovala Zdrowaš, abych pomohla dvoum nebohým tenorkům (René a Dino). Vlastně to prakticky znamenalo, že jsem jim to ještě trochu kazila, ale měla jsem hroznou radost, že můžu zpívat s klukama.


Mno a pak se povídalo a povídalo, takže jsem ráno skoro nemluvila. To ovšem byla výhoda, protože jsem se nemusela účastnit ateliéru a místo toho jsem pobíhala venku s foťákem, protože už bylo hezky, takže jsem se vydala na hřbitov a na střechu a po krásný křížový cestě co tam maj a tak. Nu a odpoledne byl druhej koncert a ten byl v Prachaticích v divadle. Byl vtipnej a vůbec jsme se tam neslyšeli, ale Zdrowaše jsem už uměla o poznání líp, takže jsem měla dobrej pocit. A po koncertě se jelo zase zpátky na žranici a společenskej večer se zakončením v místní palírně, která hrozně lepká.

Nu a pak už byla neděle a odpoledne nás kus odjel do Prahy tak narvanym autobusem, že nám bylo všem špatně, takže jsme to pak šli komorně zajíst do naší pizzerie na Lužinách. Domu jsem dorazila v malátném stavu, ale to mě stejně nepřinutilo jít spát dřív než v jedenáct.


To mělo ale pozitivní následek. Byla jsem pozvána v pondělí na trénink tanečních. Takže celý den jsem se děsila večera. A když večer nastal, tak jsem byla donucena pohybovat se na pokrčených kolenou (to jsem zdaleka nedodržovala) v rytmu tanga (buď jsem měla rytmus a zauzlovaný nohy nebo jsem byla naprosto mimo a nohy jsem měla zauzlovaný míň). Ale i tak se mi to líbilo. Asi hlavně proto, že se mnou měl Petr slitování a s Tondou byla sranda. Cesta domu byla ještě lepší a vlastně se mi z celýho večera líbila skoro nejvíc, protože byla sranda. Domu jsem se ovšem dopotácela a padla do postele s tim, že jsem okamžitě usnula. Nu a teď řešim, kdy se budu učit, protože mám chuť dělat všechno ostatní.

Ztrácíš - Marek Ztracený

6. října 2008 v 15:09 | Teri |  Texty
Někdy lidem zbyde jenom víra,
co se ztrácí při pohledu na svět.
A milovaný lidi mizej v černých dírách
a někdo doufá, že se potkaj cestou nazpět.
A když ostatní jenom přihlížej
na smutný oči, který vyhlížej

A některý věci nejsou v lidský moci,
hrdě obětuju tvoje mlčení.
I když jsem sám, jsem s tebou ve dne v noci
a tiše doufám ve vysvobození.
A když ostatní jenom přihlížej a ty spíš,
čas pluje dál, doufám, že víš.

R: Ztrácíš se z mojí paměti
a lidi od nepaměti se znovu scházej, jéé
A doufám, že stihnem těch pár vět,
že najdem cestu zpět, tvý oči mi scházej, jejé

A někdy všichni žijem jenom vírou,
to když nám mizí život mezi prsty.
Jsme jako dutý stromy pod života tíhou,
všichni tušíme kam míří naše cesty
A když ostatní jenom přihlížej a ty spíš,
čas pluje dál, doufám, že víš, jéé

R:

Já přece vím, že jsem ten, co chybuje,
a marně doufá
Já přece vím, že jsem ten, co chybuje,
a ke dnu vstoupá, ke dnu vstoupá

Vstoupám vpřed a vzhůru,
vzhůru vodou pluju
svůj pocit tiše křičím,
že jsi pro mě vším a ničím
Vstoupám vpřed a vzhůru,
opouštím tvoje vody
Bortím tvý hráze, vstoupám,
v lepší život doufám, jéé

R:
R:

Já přece vím, že jsem ten, co chybuje,
a marně doufá
Já přece vím, že jsem ten, co chybuje,
a ke dnu vstoupá, ke dnu vstoupá


PS: Romantika.No jo.